Posterous theme by Cory Watilo

365dakrup


projekt365

Poslední

365/365

Poslední zápis v mé 365-ce. Jsem ráda, že jsem to zvládla a dokončila projekt, který jsem začala.

Je to opravdu dobrý pocit. Na začátku jsem neměla přesnou představu, jak přesně to bude vypadat a co budu psát. Ale každý den se dělo něco, co mi přineslo radost, fotka, básnička, kus textu, písnička. A každý den mě těšilo najít si chvilku a dát to sem na web. Jen tak, abych viděla, že i když se nezdá každý den, měsíc, rok úžasný, existuje v každém dnu aspoň jedna malá radost. 

A o tom ta moje 365-ka byla. Budu se snažit najít tu radost každý den, znova a znova, protože je to moc dobrý pocit. Žít okamžikem a netrápit se co bylo a co bude. 

Děkuji všem za čtení a povzbuzování, těšilo mě.

někdy

362/365

 

někdy

uvadám

jako kytka k narozeninám

jednotlivě počítám lístky

snažím se zastavit plynutí prostoru

 

někdy

uvadám

jako slova

vyslovena už dávno

hledám vybledlé významy 

 

někdy

uvadám

a vím, že jen v tvých očích

najdu svou krásu a svá slova zas

znova

 

 

Malé blbosti

361/365

Během dne se mi stane spousta malých blbostí, šíleností, protivenství a nepříjemností. Pokud jsem aspoň trochu hormonálně vyrovnaná, snažím se je ignorovat, v lepším připadě ironizovat, v tom horším se začnu negativně nervovat. Pokud nechám rozjet spirálu negativních emocí, jsem podrážděná, nepříjemná a štvu sama sebe svým hejtováním.
Proto stop, nechci to tak. Vědomě se vyhýbám těmto myšlenkám. Nejsem žádná sluníčková pozitivistka a rozhodně se neusmívám kudy chodím. Ale odmítám být hejtr, vysírač, achjoista. Je to k ničemu. To budu raději zticha. Dám si dobré kafe a jdu si zaběhat. Myslím na něco jiného. Nebo nemyslím vůbec. Ale zasírat si svoji hlavu blbostma odmítám. Škoda energie. Tak.

Dnes třeba:
- ujela mi tramvaj před nosem
- moje sestrička na sále byla naštvaná, prudila fakt děsně
- oběd byl moc fajn, jen kdybych měla víc jak 2 min ke snězení
- pacienti smrděli, měli děsné dotazy a byli naštvaní, že museli čekat (i tak jsem byla milá, já na to vliv nemám)
- zase jsem na sále přetáhli program, přišla jsem domů později a šla běhat až slunko zašlo a byla děsná zima
- tw štval taky trochu víc, raději jsem četla G+.
- nestihla jsem ani kafe v kofikofi, ani čokocakes v Mitte (škoda)....

Samé blbosti. Život tak nějak nebere v úvahu naše plány.
Někdy se vyskytnou i vážnější problémy, jak zvládat ty, to fakt nevím. Každou radu vítám.

Cattani

(download)

360/365

Dnes poprvé jsem zašla do italského Cattani. Na špagety.
Útulno, čisto, bohužel prázdno, vypadalo to, že zavírají. Servírka byla milá, kuchař se dal ihned do práce a bolognese byly rychle servírované. Možná méně velkých kusů mrkve a rajčat, víc dochutit, ale jsem zvyklá na těstoviny výhradně v domácím provedení a opravdu si je nikdy v restauraci neobjednávám. Nejsem znalec, víno mi chutnalo taky a vzhledem k pozdnější hodine, kávu jsem si už nedala.
Možná moje představa o italském cvrkotu byla trochu jiná, ale příště zajdu zase a možná trochu časnější hodinu.
Kousek vedle na ul. Veveří je bystro Franc. Otestuji a uvidíme, jak moc velká konkurence to pro Cattaniho bude a kam se vrátím radši. I tak je v Brně radost pojíst.

Jdu

359/365

Jdu a dívám se. Nejsem ani unavená, ani úplně čerstvá. Ani naštvaná, ani přehnaně šťastná. Jdu pozorně. Dívám se. Kolem. Hlavně na lidi. Na lidi stojící na zastávce. Lidi jdoucí proti mě, lidi na přechodu, lidi před budovami i lidi za sklem. V obchodech i kavárně. Míjející, stojící, mluvící.

Nemám v ruce mobil, nedívám se na zboží. Dívám se na vás. Jak jdete a nikoho nevidíte. Díváte se kolem, přemýšlíte o jiných lidech a věcech, podvědomě se mi vyhnete, ale nevíte, že se na vás dívám. Díváte se do mobilu, do výloh, na zboží, do blba. Mluvíte do mobilu, na prodavačku. Bez většího zájmu procházíte kolem. 

Když zachytíte můj pohled, jste překvapení. Někdy pohoršení, někdy jen zaražení a velmi málo zvědaví. Rozpačitě přemýšlíte, proč vás pozoruji, proč se na vás dívám. Nijak vás nehodnotím, nic neříkám, hledím vám do očí a vám je to nepříjemné. 

Někdy ucítím na sobě pohled muže, někdy starší paní, někdy malého dítěte z kočárku, které se trochu nudí a houpe nohama. Jsme si cizí a civět se nesluší. Matka okřikuje dítě, paní odvací zrak, muž přehupne pohledem na blondýnu vedle mě. 

Tma padá na město, lidí chodí kolem a já unavená jejich prázdnýma očima, usedám do tramvaje, vytáhnu mobil a čtu si, co napsali cizí lidé, které jsem ani neviděla. 

 

​